Druhé a zatím
poslední album skupiny Čankišou, která hraje stále v nepozměněném složení,
vznikalo na rozdíl od toho prvního již od počátku jako studiová nahrávka. Všech
jedenáct skladeb, které na něm můžete slyšet nevznikalo, tak jako u prvního
alba, reakcí na jiné hudebníky, ale postupným komponováním a dolaďováním všech
jejich částí. I proto působí Densé ju poněkud kompaktněji než Hudba lidu Čanki.Jedním z hlavních rysů druhého alba je odklon od bibbítovosti k jiným, často latinskoamerickým rytmům. Dalším charakteristickým znakem je pokrytí větší části zvukové plochy, čímž tak celá kapela nezní pouze jako severoafricko-blízkovýchodní orient, ale rozmachuje se více do daleké Asie. V praxi to znamená, že kromě mongolské lidové skladby Densé ju, která dala název celému albu, jsou na albu i kousky jako Bekábo, Tikor, Kandahár nebo Kukaradža, které i přes svou různorodost spojuje nádech dálnovýchodního instrumentu. Přesto se však v hudbě Čankišou dají najít jemné vyhrávky violoncella Doroty Barové a vůbec mnoho dalších menších či větších detailů, které dělají hudbu pestřejší, i když už ne tak vyloženě rozvernou jako na prvním albu.
Dramaturgicky je album více rozmanité, přičemž se dotýká i temnějších koutů hudebních šuplíčků. To umožňuje ještě větší možnost působit na posluchače skrze obsah jeho nitra. Hudba Čankišou totiž často funguje jako spouštěč vzpomínek či pocitů, které člověk zná a skrze které se může s pocity vloženými do hudby na Densé ju do značné míry ztotožnit. Ta už sice není až tak čistě veselá, ale o to větší má někdy nadhled nebo naopak podhled, či jinými slovy možnost ponořit se do něčeho natolik silně, že souvislosti s okolím nemají v tu chvíli skoro žádný význam. Navíc je druhé album celkově o něco více rytmičtější, což vede k jeho plynulosti i k většímu vnořování do jeho tajů. Dokázal bych si jej dokonce představit jako hudbu, při které se člověk při skloubení s jinými činnostmi může za určitých okolností dostat do transu.
Oproti Hudbě lidu Čanki se na Densé ju objevují i hosté, což považuji za velmi dobrý krok vpřed, neboť nejsou hosté jen tak ledajací. Lazaro Cruz a Ivory Rodriguez se stejně jako Tereza a Ivo Koubkovi svým umem podíleli na skladbě Simpodersi, již víše zmiňovaná Dorota Barová, polovina Tara Fuki, především na poslední písni alba Diagonala a dále ještě Libor Mikoška, který také tu a tam přispěl svou troškou do pranice. Ze společné práce pestré směsice těchto lidí tak vznikl vydatný hudební koktejl, který sice na první poslech nemusí zdát, ale nakonec přece jen ukážu svou sílu. Když navíc vezmu na vědomí, fakt, že poslední tři skladby z jedenáctipísňového alba jsou nahrány naživo z koncertů a vůbec to na nich není poznat, je to jasný důkaz o tom, že i když Čankišou nehrají hudbu, která se chce za každou cenu líbit, a tudíž si cestu k ní najdou jen určití lidé, dosáhla takové úrovně kvality, že neoddiskutovatelně patří k tomu lepšímu, co z našich pódií můžeme v současný době slyšet. Ať už je to totiž v létě pod širým nebem nebo v zimě v nějakém dobrém klubu, hudba Čankišou vám vždycky přinese mnoho zajímavých prožitků a společně s nimi i kýžené, v dnešní době tak potřebné uvolnění.
Na Densé ju je navíc i videoklip písně Shum sut, která se objevil již na prvním albu Hudba lidu Čanki, což považuji za výborné zpestření a dokonalou tečku celé desky zároveň.